Příběh z našeho káčka

Možná přemýšlíte, zda má naše práce nějaký smysl... My jsme samozřejmě hluboce přesvědčeni, že smysl má. Na tomto místě se s vámi chceme podělit o myšlenky a vzpomínky jedné z uživatelek našich služeb, tak jak je ona sama pro nás sepsala. Pro ty z vás, komu drogy osobně do života nezasáhly, to může ukázat smysl naší práce, pro vás ostatní to může být výzva, že to jde a příběh o drogách nemusí mít nutně smutný konec...

Už je to víc než rok a půl, co jsem měla naposledy perník a jiné podobné neřády v sobě. Teď jsem čistá, mám práci, mám kde bydlet a konečně vidím život i z té lepší stránky. Tu dobu, kdy jsem brala téměř každý den, mám však stále v paměti. Byla to doba, na kterou bych nejraději zapomněla, ale už ke mě patří a já jen můžu na to vzpomínat a do budoucna si ze svého minulého života vzít pro sebe ponaučení. Byla to spousta let, kdy jsem žila ze dne na den a někdy na takových místech a v takových podmínkách, že se vám při vstupu zvedal žaludek. Byla to doba, kdy jsem se lidem, co žili normálně vyhýbala. Styděla jsem se za to, jak vypadám a taky by mě nenapadlo, že já fetačka někoho zajímám.

Už nevím kdy přesně, ani jak jsem se na káčko do Břeclavi dostala, ale co vím jistě, že od té chvíle to byl jediný světlý bod v mém tehdejším životě. Lidi z káčka pro mě udělali tolik věcí, že jim patří můj obrovský dík! Jedině tam jsem se na pár hodin dokázala cítit jako ČLOVĚK. Bylo to diky nim, že se ke mě chovali jako k člověku, nepovyšovali se nade mnou a dokázali se mnou mluvit takovým způsobem, že si získali mou důvěru. Bylo to místo, kde jsem chodila strašně ráda, protože jsem to tam považovala za svůj druhý domov, za svou náhradní rodinu. Nebylo to jenom o tom, že jsem se tam mohla osprchovat, vyprat si a uvařit si jídlo. I když zrovna za tyto základní věci jsem byla strašně vděčná, protože kolikrát jsem na tom byla tak mizerně, že jedině na káčku jsem po dlouhé době opět stála ve sprše a měla na sobě čisté věci. Bylo to hlavně o přístupu všech co tam pracují k nám, co jsme si tam chodili pro pomoc. Díky tomu, že jsem z nich necítila žádnou lhostejnost ke mě, tak jsem dokázala s nimi i spolupracovat. Jen díky nim jsem se dostala k doktorům se svými abcesy, oni mě skoro denně poskytovaly zdravotnickou péči, když jsem ji potřebovala. Jen díky nim jsem získala po dlouhé době občanku a rodný list. Všechno se mnou vyběhaly a na úřadech jenom díky tomu, že tam se mnou byly a komunikovaly s úředníkama šlo všechno v pohodě a já se necítila jak debil. 

Díky nim jsem měla po několika letech opět peníze ze sociálky, díky nim to byl můj takový první úspěch v životě. Nejdůležitější pro mě a dost potřebná pomoc bylo hlavně vyřízení a získání těchto mých dokladů. Nebýt káčka, tak je nemám a jen díky nim jsem se vyhla zbytečným problémům s policií. Dost věcí si nepamatuji, ale tohle zapomenout nejde. Pamatuji si přesně jejich pochůzky se mnou po všech těch úřadech a nebylo jich málo! A taky si přesně pamatuji den, kdy mi na káčko došel můj první šek ze sociálky. To, že se tak vůbec stalo, byla z velké části jejich zásluha a hlavně jejich trpělivost se mnou. Vím ,že s nikým jiným v té době bych to nedokázala. Dokázali mě podržet, motivovat a hlavně se na mě nikdy nevykašlali. Byli tu vždy,kdy jsem jich potřebovala. Byly dny,kdy jsem byla úplně psychicky na dně a já jsem byla vděčná, že je tu někdo, kdo mě vyslechne a kde se můžu jen tak ze všeho vyplakat.

Tím vším, co jsem teď psala, chci jenom říct, aby jsme byly rádi a byly vděčni za to, že tu tito lidé jsou a z vlastní zkušenosti vím, že jsou tu pro nás! Jejich pomoc, ať už byla materiální, v podobě vyřizování na úřadech nebo jen obyčejný lidský přístup, byla pro mě v době, kdy jsem brala pervitin, velmi velmi potřebná a jedině tady na káčku jsem ji vždycky našla.

Nesmím taky zapomnět to, že díky káčku jsem po dlouhé době navázala kontakt s mojí rodinou a s nimi společně jsme se dopracovali k tomu, že jsem se šla léčit.

Nevím, kdo teď pracuje na břeclavském káčku, ale můj dík patří lidem, kteří tam byly v době, kdy jsem brala. Děkuji Štěpáne, děkuji Andy, děkuji Hany, děkuji Jani!

Ještě mám takový malý vzkaz pro ty, co přemýšlí, jestli přijít na káčko - Přestaňte se stydět a zahoďte jiné nerozumné důvody proč sem nejít. Tady je parta lidí co vám opravdu pomůže, kde třeba jednou dojdete na to, že život můžete žít i tak, jak ho zatím máte jen ve svých snech.

Vaše Dana/brala jsem 13let/

 

 Díky... A hodně štěstí, držíme ti palce!